Report z Creamfields od Romana

O letošním ročníku letního festivalu Creamfields se bude ještě dlouho mluvit. Nejenom proto, že se na osmi pódiích vystřídalo mnoho desítek DJů a projektů, z nichž některé se dotýkají a jiné už nějaký ten čas patří mezi  skupinu hvězd pomyslného nebe slávy, ale hlavně se Creamfields budou určitě už potřetí ucházet o prvenství v kategorii událost roku ve výroční anketě Dance Awards. Dvakrát už ji vyhrály a jelikož letos se konal ročník třetí tohoto festivalu, je nadmíru jasné, jakým magnetem jsou Creamfields na úspěch a slávu. Dalo by se říct, že pokud se nestane něco vskutku bizarního, mají pozici události roku předplacenou až do konce svého působení na české půdě.

Creamfields mají také štěstí. Co by kolikrát daly jiné fesťáky za krásné sluneční odpoledne a teplou noc s oblohou plnou hvězd a zářícím měsícem. Creamfields tohle zažily už třikrát po sobě a zdá se, jakoby to braly jako samozřejmost. Tak jako loni nebo předloni se i letos na letištní plochu města Roudnice nad Labem opět dostavilo to nejlepší, co současná světová taneční scéna nabízí a že toho není zrovna málo. Technaře určitě potěšili Jeff Mills nebo Miss Yetti, trancery zase Tall Paul či Laydee Jane, hip-hopery Panjabi MC a Public Enemy a úplně všichni museli zajásat nad skvělým vystoupením Junkieho XL, který předvedl něco nevídaného. Ale raději pěkně po pořádku.

(Ne)skutečně horké odpoledne

Hudební program začal v 15. hodin na většině pódií s výjimkou live stage a stanu časopisu Xmag. Příliš lidí si ale tento čas nevybralo pro svůj příjezd. Možná (ne)tušili, co by je zde na letišti čekalo. Kromě příjemných breakbeatových setů Kmina a Lauteka nebo setu od objevu agentury JPA, E-Lite, také ohromné návaly horka od pražícího slunce. Čas od času provanul areálem svěží vánek větru, ale kdo se chtěl před tím žárem schovat, jediná jeho šance byla navštívit techno stan nebo chill-out, kde už se také v časných odpoledních hodinách hrálo.

 hodinu později, v 16. hodin se rozezněly také reproduktory na hlavním pódiu podporovaném radiem Evropa 2 a jako první zde vystoupili nezvykle Skyline. JPA si dobře rozmyslela, s čím by mohla přilákat více lidí hned na začátek a skutečně se prostor před hlavním pódiem docela zaplnil, ale nikdo nemohl chtít po přítomných lidech schvácených horkem, aby začali tančit a pařit, i když k tomu hudba Skyline přímo vybízela. Skyline se zde představili s novou zpěvačkou a také novými skladbami z alba Urbanica.

Jejich vystoupení bylo velmi příjemné a jen potvrdilo jejich výsadní postavení na naší taneční scéně. Po nich přišel další koncert, tentokrát kapely 100°, která se na tanečních festivalech příliš neobjevuje, ale jejich hraní bylo příjemným zpestřením. Měla s nimi také vystoupit zpěvačka Ema Brabcová, ale ta se někde zapomněla, takže se vše odehrálo bez ní.

I na jiných místech letiště se začínaly dít zajímavé věci. V techno stanu se střídala Nika 77 s Pietrem, který zahrál live a nutno podotknout, že lidi si k němu také cestu našli. Ještě se moc nepařilo, na to bylo stále horko, ale jeho vystoupení zaujalo, byť bylo místy poměrně nepřesné a kostrbaté. To live vystoupení Agenta, který přišel na řadu po sedmé hodině bylo skutečně lahůdkou. Přesné a promyšlené techno, které s hlavou a patou rozdával všem přítomných milovníkům této hudby, bylo jak balzám pro tělo i duši.

Na DJ open air stage se v brzkém podvečeru soustředilo asi nejvíce lidí. V půl šesté se tu totiž na hodinku objevila Laydee Jane, která na sebe strhla nevídanou pozornost. Vlastně vídanou, proč ne. Tahle krásná blondýna je v Česku stále víc populárnější a i když jí mnoho ‘hudebních znalců’ vyčítá stupidnost a bezduchost hudby, kterou hraje, předvedla hned na začátek festivalu výbornou show a zcela si podmanila lidi na svojí stranu. Předvedla ten nejkrystaličtější trance, který můžete v současné době slyšet a sklidila za to ohromný potlesk.

Ve stanu nazvaném Kofola hip hop & break se breakbeat střídal s hip hopem. Škoda, že breakbeat nepřilákal na delší čas téměř nikoho, přitom tenhle styl hudby má hodně co nabídnout. Hip hopová část ale tento stan docela zaplnila a nabídla řadu zajímavých DJů a projektů.

Svěží večer a bouřlivá půlnoc

Na live stagei se střídal koncert za koncertem a rozpětí hudebních žánrů nebralo konce. Anima Sound System nebo Low Destiny Corporation příjemně bavili, ale vlnu nadšení a první skutečně našlapaný a bouřlivý koncert předvedli až Tata Bojs. Jejich vystoupení mělo šťávu, bylo výbušné a dovedené k dokonalosti. Zazněly starší známé hity, ale také ty zbrusu nové z alba Nanoalbum, které jsou samozřejmě také už známé. Na svoje vystoupení měli kluci hodinu a byla to jedna z nejrychleji uplynutých hodin toho večera. Na koho se ale opravdu čekalo s napětím, byl Panjabi MC.

Přijel namísto svého projektu Bhangra Knights se dvěma nabroušenýma MCs a rozjel ostrý hip hop s prvky orientální indické hudby opepřený nekompromisním rapem. Lidi se chvíli vzpamatovávali, ale nakonec se do té hudby vžili a Panjabiho notně povzbuzovali. Další očekávanou chvilkou bylo vystoupení projektu Goldfrapp. Po menších technických problémech se zvukem konečně na jejich koncert došlo a i když hrály více poslechově, než tanečně, měli vynikající ohlas. Hráli převážně věci z jejich druhé desky Black Cherry, která vyšla minulý rok.

V techno stanu proběhla malá změna. Nevím proč, ale nevystoupil Marco Nastic, anebo musel hrát tak 30 minut, kdy sem byl jinde, každopádně svůj set si prodloužila Miss Yetti, která se tu představila jako sebevědomá žena s velmi osobitým přístupem k technu. Nehrála příliš rychle, ale alespoň to byla příjemná změna po setu Kaisersozeho nebo před následující Luccou, která tancechtivý lidi dovedla přes půlnoc až k hlavní hvězdě toho večera, alespoň, co se techno části týče – k Jeffu Millsovi. Ten si užil dvouhodinový set a s ním i slušně zaplněný prostor trojitého prostorného stanu.

V druhé hlavní stagei se po Laydee Jane vystřídali Orbith a Yousef a své místo přenechali německému duu z labelu Low Spirit, Lexymu a K-Paulovi. Jejich společné hraní byl něco nevídaného a kdo se chtěl při setu nejen skvěle bavit, pořádně si zatancovat, ale třeba se i zasmát, měl jedinečnou příležitost. Hráli hodně svých vlastních věcí, rychle střídali desky a stále gradovali atmosféru. Neskutečný výkon. Po nich musel do nelehké pozice náš Michael Burian, ale ten si s tím hlavu nedělal a předvedl svůj stabilně výborný výkon a připravil tak půdu pro jednu z ikon současné progressive scény, Timo Maase. Mně osobě Timo příliš neoslnil, hrál více pro sebe, než pro lidi a čekal sem od něj víc, ale většina přítomných lidí zde vydržela celé dvě hodiny jeho hraní.

Ve stanu vedeném pod patronací Kofoly se hip hop proměnil v drum’n’bass a ten v něm také vydržel až do rána. Gramofony s mixákem si postupně vyměnili všichni důležití čeští DJs počínaje Babe LN a Elvisem a konče Im Cyber a Katchou.

Nejen na těch hlavních pódiích a stageiích se děly zajímavé věci. V chill-outu se odehrály příjemné koncerty Nany Zorin, Khoiby nebo projektu Maradona Jazz, který mně osobně velmi nadchl, ale hlavě a to nevídaně se zaplnil prostor před malý pódiem, které připravil pražský klub Studio 54. Ten také po skončení festivalu připravil oficiální afterparty. Originálně pojatá stage si našla mnoho příznivců a v jednu chvíli se u ní pařilo víc, než na DJské stagei. Hlavně na Music Madness, Chrise Sadlera nebo Enrica s Aiffelem. V podvečer také začala fungovat vůbec nejmenší stage a to stan časopisu Xmag.

Vítání nového dne ve znamení hvězd

Hlavním tahounem letošního ročníku Creamfields měli být Public Enemy. Našlo se mnoho lidí, kteří je za adekvátního headlinera nepovažovali, ale Public Enemy splnili to, co se od nich očekávalo. V době, kdy nastoupili, bylo před pódiem doslova narváno. Bohužel to bylo všechno. Jak mi trefně poznamenala kamarádka, byl to spíš diskusní kroužek několika rapperů, kteří se zabývali tématy jako ‘Fuck The Bush’ a ‘Who is the best rapper’, každopádně po hudební stránce toho příliš nepředvedli a nevím jak pro ostatní, ale pro mě to bylo největší zklamání hudební náplně letošních Creamfields, které bylo v zápětí střídáno naprostým šílenstvím a skvělou show.

Na pódium přišel samotinký sám v zelené košili a kravatě - Junkie XL. Člověk by nevěřil, co dokáže udělat s davem jediný člověk. Ze začátku jeho hraní před ním moc lidí nebylo, ale zpráva o jeho fantastickém nástupu se šířila jako lavina po celém letišti. V tu ránu se tísnili před pódiem snad všichni. Junkie XL hrál neskutečně energicky. Byť byl sám, dokázal si dělat s davem lidí co chtěl a kdyby pustil CD třeba od Moravanky, lidi by mu i tak zatleskali. Stále přiváděl přítomné do varu, v tu chvíli se nikdo neopovážil podívat se do okolních stanů, co se děje tam.

Junkie XL byl elektromagnetem, který dokázal lidi přitahovat celých 75 minut. A snad mi nikdo nebude moc vyčítat, že si jeho vystoupení dovolím přirovnat k vystoupení Underworld na prvním ročníku Creamfields. Ani tak nemyslím po hudební stránce, jako spíše po euforii, kterou vyvolal. Po něm měli nelehký úkol Way Out West. I když bylo všude uváděno, že je to jejich premiérové vystoupení v Česku, nebylo tomu tak a mnozí  vás jistě pamatují jejich výborné, ale nedoceněné vystoupení na Global Connection v létě roku 2002. Tentokrát si je přišlo poslechnout mnohem více lidí a i přes technické problémy se zvukem nakonec Way Out West zahráli tak, jak je u nich zvykem – velmi příjemně a dobře.

Narozdíl od Junkieho XL hráli většinou breakbeatové skladby z jejich dlouho připraveného alba, které na podzim konečně vyjde. Celkem ale hráli jen necelých 45 minut oproti plánovaným 75, takže všichni mohli jen  litovat a doufat, že se zde opět někdy objeví. Po nich přišel na řadu set Trávy s Loutkou, který také hudební produkci na této stagei ukončil.

V techno stanu se po Jeffu Millsovi vystřídal Marco Bailey, kterého jsem bohužel ani chvilku neslyšel – k ránu se to všechno nedalo stíhat -  a po něm přišli ‘maséři’ Džejár a hlavně Toky s Loktibradou, kteří nemají ve zvyku brát ohledy na již k ránu vysílené tanečníky a nekompromisně do nich drtili techno slovenské školy i tady na Creamfields.

Na DJské scéně se k ránu objevil Tall Paul a opět potěšil milovníky vytříbeného tranceu. Po Timo Massovi to byla příjemná a asi i vítaná změna. Hrál opravdu dobře. Nakonec ještě vystoupili DJové Fergie a Angelo Mike ze kterých sem také nic neměl, ale vím, že si je užívalo stále mnoho lidí, i když se už Sluníčko dralo nad obzor. Za zmínku ještě stojí příjemné ranní vystoupení projektu Face2Face v chill-out stanu.

Podíváme-li se na nehudební část festivalu Creamfields, která je ale také důležitá, naskytnou se důvody, které vybízejí k zamyšlení. Hlavní věci, jako dostatek záchodů, barů a míst s občerstvením bez zbytečného čekání ve frontách byly naprosto v pořádku a pokud já vím, nebyl jsem svědkem ani sebemenších problému s návštěvníky, ochrankou a ani nebylo zapotřebí zasahovat záchrankou nebo hasiči.

Pochválit musím i světla a zvuk. Světla svítila a zvuk byl masivní a hodně v pohodě, alespoň pro mě. Ale… Skutečně bylo zapotřebí tolik prachu všude kolem, který se promítl nejen na oblečení všech party lidiček, ale i na jejich průduškách, když se dokola omílá téma kropení? Myslím že ne a doufám, že nezůstane pro příště jen u slibů, ale že se trochu pokropí. Přeci jen není příliš příjemné odkašlávat prach a mnout si bez účinku zaprášené oči stejně zaprášenýma rukama.

Dále by se dalo polemizovat, kam zmizely projekce z hlavní live stage, kam zmizely tolik vynikající lasery z předchozích ročníků Creamfields (jeden malý funkční byl pouze na pódiu Studia 54), kam se poděla slibovaná pokrývka techno stanu. Snad si nikdo nemyslí, že lidi obalamutí plachta, která nepokrývá ani desetinu stanu a štěstí jen, že se ve stanu díky více vchodům dalo dýchat a že lidí nebylo tolik, aby je prach nadobro pohltil. A to je přesně ono. Kam se všichni lidé poděli? V minulých letech bylo obtížné dostat se od baru k záchodům, od pódia k pódiu a letos? Žádné fronty na barech, žádné tlačenice před pódii. Na jednu stranu je to příjemné a každý měl dostatek místa, ale na tu druhou, chyběla ta euforická atmosféra, kdy se 10 tisíc lidí vrhne před pódium a začne skákat do rytmu.

Těžko říct, co bylo příčinou relativně malé návštěvnosti, těch důvodů by se našla celá řada, ale i tak mi ani tyto menší chybičky a nedotaženosti nebrání v tom, abych na závěr napsal, že letošní Creamfields se moc povedly a že se nebudu divit ani bránit tomu, když budou opět aspirovat na titul události roku. Není sice ještě konec roku a spousta akcí je ještě před námi, ale na letošní Creamfields, kdo tam byl, jen těžko zapomene.